Listopad 2016

Zase poprvé

26. listopadu 2016 v 18:18 | Dalekousebe |  Nově napsané
"Spíše z ledu"
Je to teprve krádce co jsem šťastná. Zase v sobě hýčkám ten pocit co jsem poznala už mockrát - poprvé. Ten pocit co jsem se v něm ztratila a pak mě opustil - zlomenou. Všechno to začalo láskou k někomu jinému a přešlo ve vášeň a euforii z přítomnosti toho, kdo mě pevně drží. Zvedl mě k výškám a svede se mnou divy. Zapaluje ten oheň, rozfoukává a hasí v jedné vteřině. Žene mě do propasti a staví přes ní most a já vím, že je jen na mě doběhnout právě včas - že jsem to já kdo víru ztrácí když se bojí. Nezamrznout.

Myslela jsem, že mě znáš.

23. listopadu 2016 v 20:32 | dalekousebe |  Nově napsané
Strašně moc jsi mě ten den naštval. Ne tím, co jsi udělal, co se stalo. Tím jak jsi mě ignoroval. VLASTNĚ JSI ANI NEIGNOROVAL MĚ, ALE TO CO CÍTÍM - TO ŽE O TEBE MÁM STACH. Společně se mnou jsi ignoroval celou svou rodinu. Nejsem si jistá jestli si ten pocit, bát se o někoho druhého, vůbec uvědomuješ. Nejsem si jista, že ho znáš - dokážes zozeznat mezi stovkou jiných co nechceš znát. Já vím, jsi ještě tak mladý - tak divoký... a já mám strach. Mám strach, že zatím co ty se poznáváš a pocity zodpovědnosti s tím, já už na ně chci zapomenout. Nechci se bát . . .

všechno je "Tabu"

17. listopadu 2016 v 17:48 | dalekousebe |  Nově napsané
Je toho strašně hodně, co ti nechci říct. Někdy se až dusím, když je tolik věcí co jsi mi zakázal ti říct hned při prvním vyslovení Miluji tě. Tohle mi neřikej, tak to není, to se ti jen zdá, jdeš na to moc rychle ... Strašně ráda se na tebe koukám a povídám si s tebou - jenže ti to neřeknu. Někdy to trvá i celé hodiny a strašně mě to unavuje. Neublížil jsi mi - vlastně jsi neudělal nic tak strašného a přesto jsi mě zlomil. Vím znal jsi mě ještě tak strašně málo, že sis toho nemohl být vědom.
Moje jizvy nejsou jen na těle. Nikdy o nich nemluvím. To duše se zavřela a sedí v koutě a už snad ani nečeká. Všichni princové odjeli na dovolenou. Občas vystrčí růžek a na chvilku se zasní. Vlastně přes realitu všedního dne se ztrácí v mlze. Je toho stále ještě strašně moc, co ti nechci říct, ale je i o jedno Tabu míň.

Ty víš kdo tě zná?

7. listopadu 2016 v 16:37 | dalekousebe
Jen pár vteřin jsi mě podržel ve své náruči a vše se rozzářilo. Strach se zhmotnil a já ho nechala odejít. Byl jsi to ty kdo zase rozzářil moje oči. Ukázal mi jakou cestou mám jít a já se zase rozeběhla do tvé náruče. Nenechal jsi mě upadnout. Nedovolil jsi mi vstát. Věděla jsem, že to uděláš. Neočekávala jsem nic jiného. Nepřekvapil jsi tolik mě jako sám sebe.