Věděli jsme oba

17. ledna 2014 v 20:21 | dalekousebe
Dnes sem píši poprvé. Je 17.1.2014 a já začínám psát. Úryvky z knihy kterou jsem začala psát již před léty, knihu o všech mužích mého života a tak se pokusím ji jednoho dne dopsat celou. Některé úryvky s názvy jiné jen tak jak plynul čas.

Pokaždé znovu - naposled
1.Věděli jsme oba
Další slova by dnes již byla zbytečná. I beze slov jsme si rozuměli. Prokázali jsme si tak navzájem službu.
Jeden druhému jsme už dlouho prokazovali službu za niž se nelze odvděčit slovy díků. Vím také, že se mi nikdy nenaskytne ta správná příležitost k projevení vděčnosti.
Jak se odvděčit muži, který má takové schopnosti, talent, zdroj sil a který dělá zázraky s takovou lehkostí jako jiní všední věci (jako když jsi pochválil Jakubovi ten plakát a řekl mu že talent se pozná). Jen opravdu velký člověk dokáže ocenit druhého v tomto konkurenčním světě. Přijmi tedy takto můj dík.

Bude-li někdo někdy před tebou mluvit o mé lásce k tobě měj stejnou sílu a zastaň se jí, byla plachá i zbrklá, milá i krutá, tichá i hlučná, něžná i bezohledná a zůstala nevyslyšena, milý můj, zaslouží si to. Neznal si ji a ona tě také nepozná.
Podivný jsi člověk. Kdybys byl chtěl byl by jsi vším co si přeješ, byl by jsi šťastný....Podivný jsi člověk....... a ještě podivnější a záhadnější než si můžu myslet, když odháníš člověka kterému je s tebou tak krásně, ne však tobě s ním. Asi. Příčina bude zřejmá, ten člověk v tobě vidí svůj svět a jeho váha je na tvá bedra příliš těžká, na jeho vážnost ještě nechceš být připraven, ještě nechceš být opatrován před světem ostatních.

Kdyby takových jako jsi ty bylo jen více. Jenže takový muži bývají osamoceni, dělají jen to co se jim líbí a nepodvolí se žádné, ničemu, nikomu ....... a muž který pak ...... ale vždyť víš...... do noci záříš když rozkvétáš - svádíš.
Necháváš se obdivovat, přivádět do rozpaků, pět ódy na vášeň.... a pak jdeš a trháš motýlům křídla.
Vidíš nejjemnější odstíny barev, pavučiny které lidi trhají ty fotíš....."no" možná je múza vedle tebe, ty projdeš blátem...
Potichu křičíš - možná jsi víc než sám - snad to pak pochopíš, snad si i rozumíš.
Necháváš se hýčkat, rozmazlovat, konejšit..... aby jsi posléze znovu ranil.
Necháváš slunce svítit a stromy kvést a ....... a srdce krvácet, ať tomu rozumíš.
A možná že i je takových více, ale já si vybrala tebe.

2.Tobě, ale jen prozatím

"Ve vzduchu, tady jsou tvé kořeny, tady všude kolem, ve vzduchu."

Můj přítel mi zanechal pár velkých tajemství. Zanechal milion pocitů, vůni - paměť do niž se zapsal spolu se jmény pár lidí které neznám. Zanechal mě s příběhem, který píšu, už několik let. Mohu o něm psát, nikoliv však mluvit.

Je mi dvacet devět a vydávám se na velikou cestu. Mám cíl, tak jako moudří, kteří odjíždějí, a už vědí kam dojedou. Když jsem na cestě jindy, jedu za zvuky, jedu za stromy, objevuji zahrady, cesty a dvorky, nechávám se vést mraky, vodou i deštěm - pobíhajícím psem a někdy na to všechno zapomenu a prolezu křovím k lomům nebo přelezu plot a krmím koně.

Tentokrát vím, kam chci.

Po silnici která vede i kolem našeho domu, je lemována dalšími domy a kam až dohlédnu a pokud jsem ji až vyzkoušela, ukazuje rovně jako pravítko na železniční trať. Teď vidím za jasného počasí na obzoru, ale možná jen proto, že vím, že tam má být, jméno, které přítel jenž se tolik vyzná, vztyčil na okraj oblohy. Dobře se na tu cestu vybavím. Žádné zavolání mě nemůže zadržet. Nikdo není doma.

Je horko. Ulice se mění v silnici a hrboly které tam ještě včera nebyly mi buší do kol, vyhrožují výmoly, brání se prachem, cesty.

3.Tvou němou přísnost si nedovedu vysvětlit,…. Proč jsi mě nevynadal? Proč jsi neukázal hněv anebo radost nad tím žes mě našel? Proč jsi neřekl: Měl jsem o tebe starost. Proč ses nezeptal: Kampak jsi to měla namířeno? Tenkrát po Novém roce jsi s tím mlčením začal a vlastně ho už nikdy nepřerušil.

Tenkrát v roce 2007 po tom setkání ……………

Předpokládala jsem jistou solidnost, protože okolní neměli žádné pochopení pro lehkovážnou bohému ignorující svou naivní lásku.

Měl jsi rád samotu. Vlastně jsi se tou samotou zazdil. Byla v tvé ložnici a na chodbě, tyčila se vedle tebe, černá, tmavohnědá, obluda s prosklenými dveřmi, za nimiž jsou jedna vedle druhé pěkně vyrovnány staré knihy (vlastně ledabyle - to jen mě to tak připadalo). Voněla jsem k nim s láskou, pokorou, nadějí. S nimi skříně, v nichž jsou uskladněny hromady vzpomínek s tlejícími stránkami, které stejně nikdo nečte, skříně vonící dětstvím z půd. Když se pozorně zaposloucháš, vzdychají, pláčou, chrčí. Žiješ s nimi i když je téměř nikdy neotvíráš. Vlastně žijí ony s tebou, snáší tvou samotu, svůj úděl čekat na tvé odhodlání. Zdá se že jsi s nimi spřízněn, že jsi ze stejně tmavého dřeva jako ony…………..

.........................................................................................................................................................................

V roce 2008 jsme se opustili, vlastně jsi opustil ty mě a už jsi se ke mně nikdy nevrátil. Chtěl jsi abych s tebou zůstala i přes to, že já jsem se rozhodla, že už tě nechci. Ale náš návrat začal slovy: "Nemiluji tě." bylo mu jednatřicet let. V témž roce jsem začala psát tuto knihu.

4.Otvírám dveře do tvého světa.

Klasický panelákový byteček ve čtvrtém patře, třetí dům ve stejné řadě domu mých rodičů. Vlastně jsou tam jen tři. Ty samé dveře jsou stejné, zavřít bez klíče jdou jen ztuha, bouchnutím. Když jsem se jich dotkla otevřeli se. Když jsem vešla cítila jsem všechny staré vůně a zápach cigaret.
Sedíš za počítačovým stolem, v šeru kouře. Obklopuje tě jako strážce. Znovu vidím, jak spolu mluvíme, ale hlasy neslyším.
Co nového? Tak se ptáš vždycky, nikdy nezačneš rozhovor jinak: "Co nového?" Přišla jsem tě navštívit, chci s tebou jen zase být. To můžeš, ale za chvíli budu chtít být sám. Pak budeš muset odejít. "Ano?" Nikdy jsi nepočkal na odpověď. Byla by zbytečná ať už by byla jakákoliv.
Usadím se pod oknem na starém gauči, (je tak starý, že se na něm dá snít) a čekám co mi předložíš na stůl. Je to tvůj kuřácký stolek. Chováš se ke mně přátelsky s úctou, pěkně. Jako by jsi o mě ani špendlíkem nechtěl zavadit abys mi neublížil.

5.Narazila jsem na deník . Nahlédl jsi mi přes rameno, nic nevysvětlil(nebylo co) přitáhl jsi ten svazek, s klapnutím ho zavřel, vrátil do knihovny, stáhl mě ze židle a se smutnou nevolí mě bez jediného doteku strkal před sebou, přes starý koberec, přes linoleum chodby, přes práh, chodbou…..
Poručil jsi mi, abych tam čekala, dokud si pro mě nepřijdeš. Ozvu se ti!
Čekám. Zapomněl jsi, že takovým vyhnanstvím mě nemůžeš potrestat. Čekám…..
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 autorka autorka | E-mail | 20. ledna 2014 v 12:01 | Reagovat

Jedná se o přepis prvotiny i se všemi nedostatky, které psaní po tmě, ve vlaku či nemocnici vznikly.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama