Pokažde, znovu...naposled

25. července 2017 v 18:28 | Dalekousebe |  Nově napsané
Pokaždé to příjde a pokaždé si říkám, že kdybych dostala ještě jednu šanci tak už se ponaučím. Budu klidnější, vyrovnanější...jsem přece zase o rok dva starší. Ne. Kolik já už dostala šancí. Kolikrát už jsem si sáhla na dno. Kolikrát už mě musel někdo zachraňovat a já se dušovala, že to už je naposled, že příště už si dám pozor, že už se takhle pitomě nezamiluji. Neměnila bych nic. Můžeš změnit barvu vlasu, auto, partnera, ale svoje břímě a osud tím nezměníš. Ne. Jsem ráda, že jsem si tím vším prošla. Pokaždé mě to posunulo dál a víš. Podle hesla: "Co tě nezabile to tě posílí."
 

Všichni okolo

23. dubna 2017 v 18:15 | Dalekousebe |  Nově napsané
Krásné téma.
Já, ty, my, vy, oni i tamti. Všichni jsme hloupí. Někdo víc, jiný méně. Někdo je hloupější a jen to dobře maskuje. Někdo naopak není hloupí, jen se mu nechce s náma ztrácet čas, a samozřejmě tisíckrát řečené...nejhloupější je ten kdo si myslí, že hloupí jsou jen ti okolo.
Pro mě jsou ale hloupí ti, co hned kritizují, vynášejí zavěry po 5 minutách známosti....a zrovna včera se mi to stalo. Sedím na baru a v klidu popijím drink. Oslovil mě muž....ahoj, my se známe, já jsem ten a ten. ....a já na něj: Promiň moc se omlouvám, já si tě nepamatuji....cca o 5 minut později mi povídá. Víš jsi krásná, chytrá atd....ale jsi strašně arogantní. Promiň to jsem ti musel upřímě říct...
Pán rozesmál celý bar....jsem tam celkem často a chodím tam za letitou kamarádkou....
Ano, ten muž byl opravdu hloupí (podle mě)a tak mu říkám: Víš kdyby jsi mi to řekl za 5let až mě trochu poznáš, tak by mě to i stálo za zamyšlení, ale dnes jsi nás tím jen pobavil. Otočil se a odešel a zase jsem to já, kdo přemýšlí, jestli přece jen neměl trochu pravdu kdežto on šel spát s čistou hlavou.
A kdo je tady tedy ten hloupí???

sama sebe v tobě zabijím

23. dubna 2017 v 18:03 | dalekousebe |  Nově napsané
Tak a už je to zase tady. Zase jsem ztracená, padám dolů a není se o koho opřít.
Pořád dokola ta stejná chyba, stejný pocit - rozervané srdce. Jizva přes obě plíce. Nedýchám i když vidím, jak se mi zvedá hrudník. Nic nefunguje nic nepomáhá. Nic okolo není slyšet. Zase zůstala jen ta žaludeční nevolnost, divoké spaní a mokrý polštář... ten neustálý posit soli v ústech.
Někdy si už říkám, jestli je to vlastně normální. Proč pořád vyháním i když tolik miluji? Proč se raději nechávám převálcovat místo abych se bránila, křičela a hádala se. Všichni víme, že to není oázka. Všichni so mě znají to o mě vědí a já před tím i všechny okolo poctivě varuji, ale ten pocit provinění, ublížení je tady zase. Jen má je to vina. Zase jsem to projela, zase jsem ublížila, zase mám ten neustálý pocit soli v ústech.
 


...Pššš

7. ledna 2017 v 16:58 | Dalekousebe |  Nově napsané
Tentokrát jsem si vypůjčila z dříve napsaných.

Klasický panelákový byteček ve čtvrtém patře, třetí dům ve stejné řadě domu mých rodičů. Vlastně jsou tam jen tři. Ty samé dveře jsou stejné, zavřít bez klíče jdou jen ztuha, bouchnutím. Když jsem se jich dotkla otevřeli se. Když jsem vešla cítila jsem všechny staré vůně a zápach cigaret.
Sedíš za počítačovým stolem, v šeru kouře. Obklopuje tě jako strážce. Znovu vidím, jak spolu mluvíme, ale hlasy neslyším.
Co nového? Tak se ptáš vždycky, nikdy nezačneš rozhovor jinak: "Co nového?" Přišla jsem tě navštívit, chci s tebou jen zase být. To můžeš, ale za chvíli budu chtít být sám. Pak budeš muset odejít. "Ano?" Nikdy jsi nepočkal na odpověď. Byla by zbytečná ať už by byla jakákoliv.
Usadím se pod oknem na starém gauči, (je tak starý, že se na něm dá snít) a čekám co mi předložíš na stůl. Je to tvůj kuřácký stolek. Chováš se ke mně přátelsky, s úctou, pěkně. Jako by jsi o mě ani špendlíkem nechtěl zavadit abys mi neublížil.
Narazila jsem na deník . Nahlédl jsi mi přes rameno, nic nevysvětlil(nebylo co) a přitáhl jsi ten svazek, s klapnutím jsi ho zavřel, vrátil do knihovny. Stáhl mě ze židle a se smutnou nevolí mě bez jediného doteku strkal před sebou, přes starý koberec, přes linoleum chodby, přes práh, chodbou…..
Poručil jsi mi, abych tam čekala, dokud si pro mě nepřijdeš. Ozvu se ti!
Čekám. Zapomněl jsi, že takovým vyhnanstvím mě nemůžeš potrestat. Čekám…... Slyším ten zvuk. Zvuk tvého dechu za dveřma.

Každý ho máme

18. prosince 2016 v 18:27 | dalekousebe
"Ty jsi ale zvíře" řekla jsem ti mockrát. Mockrát jsem to slovo použila ve slasti plném očekávání. Mockrát jsem se přistihla jak na tebe myslím. Mockrát jsem nepochopila proč v sobě naše zvíře všichni tolik dusíme, když jsou našemu srdci blíž. Každý máme své zvíře v srdci. Jedno bojuje - jiné ne, ale kařdý ho tam máme.... i kdyby úplně potichu.

Zase poprvé

26. listopadu 2016 v 18:18 | Dalekousebe |  Nově napsané
"Spíše z ledu"
Je to teprve krádce co jsem šťastná. Zase v sobě hýčkám ten pocit co jsem poznala už mockrát - poprvé. Ten pocit co jsem se v něm ztratila a pak mě opustil - zlomenou. Všechno to začalo láskou k někomu jinému a přešlo ve vášeň a euforii z přítomnosti toho, kdo mě pevně drží. Zvedl mě k výškám a svede se mnou divy. Zapaluje ten oheň, rozfoukává a hasí v jedné vteřině. Žene mě do propasti a staví přes ní most a já vím, že je jen na mě doběhnout právě včas - že jsem to já kdo víru ztrácí když se bojí. Nezamrznout.

Myslela jsem, že mě znáš.

23. listopadu 2016 v 20:32 | dalekousebe |  Nově napsané
Strašně moc jsi mě ten den naštval. Ne tím, co jsi udělal, co se stalo. Tím jak jsi mě ignoroval. VLASTNĚ JSI ANI NEIGNOROVAL MĚ, ALE TO CO CÍTÍM - TO ŽE O TEBE MÁM STACH. Společně se mnou jsi ignoroval celou svou rodinu. Nejsem si jistá jestli si ten pocit, bát se o někoho druhého, vůbec uvědomuješ. Nejsem si jista, že ho znáš - dokážes zozeznat mezi stovkou jiných co nechceš znát. Já vím, jsi ještě tak mladý - tak divoký... a já mám strach. Mám strach, že zatím co ty se poznáváš a pocity zodpovědnosti s tím, já už na ně chci zapomenout. Nechci se bát . . .

všechno je "Tabu"

17. listopadu 2016 v 17:48 | dalekousebe |  Nově napsané
Je toho strašně hodně, co ti nechci říct. Někdy se až dusím, když je tolik věcí co jsi mi zakázal ti říct hned při prvním vyslovení Miluji tě. Tohle mi neřikej, tak to není, to se ti jen zdá, jdeš na to moc rychle ... Strašně ráda se na tebe koukám a povídám si s tebou - jenže ti to neřeknu. Někdy to trvá i celé hodiny a strašně mě to unavuje. Neublížil jsi mi - vlastně jsi neudělal nic tak strašného a přesto jsi mě zlomil. Vím znal jsi mě ještě tak strašně málo, že sis toho nemohl být vědom.
Moje jizvy nejsou jen na těle. Nikdy o nich nemluvím. To duše se zavřela a sedí v koutě a už snad ani nečeká. Všichni princové odjeli na dovolenou. Občas vystrčí růžek a na chvilku se zasní. Vlastně přes realitu všedního dne se ztrácí v mlze. Je toho stále ještě strašně moc, co ti nechci říct, ale je i o jedno Tabu míň.

Ty víš kdo tě zná?

7. listopadu 2016 v 16:37 | dalekousebe
Jen pár vteřin jsi mě podržel ve své náruči a vše se rozzářilo. Strach se zhmotnil a já ho nechala odejít. Byl jsi to ty kdo zase rozzářil moje oči. Ukázal mi jakou cestou mám jít a já se zase rozeběhla do tvé náruče. Nenechal jsi mě upadnout. Nedovolil jsi mi vstát. Věděla jsem, že to uděláš. Neočekávala jsem nic jiného. Nepřekvapil jsi tolik mě jako sám sebe.

vše krásné nic fajn

29. října 2016 v 12:46 | Dalekousebe |  Nově napsané
Je místo kam nikoho nepouštím a vlastně tam nepouštím ani sama sebe. To místo se jmenuje Svět. Vím jen, že se v něm občas probudím když spím. Místo, kde je všechno krásné a na otázku jak se máš, tam nikdo neodpovídá - fajn. Probudím se s úsměvem na tváři a těším se na vše co se má stát. Je krásně, protože prší. Je krásně, protože jedou okolo popeláři. Je krásně, protože můj mozek to v mých představách tak chce. Nepustí ke mě zlou, špatnou, smutnou myšlenku a vše ja tak krásné. Tuto představu si vždy snažím zachovat co nejdéle, abych v tom skutečném životě nepřestala žít.

Kam dál